Rozhovor o etiketě, módě a stylu s Nadou Labanovou pro Forbes
Současný svět etikety podle Nadi Labanové
Jste v Praze více než šestnáct let, celou dobu jste stála vedle Ladislava Špačka jako jeho manažerka a osobní přítelkyně. Vytvořili jste spolu několik zajímavých prestižních seminářů, napsali jste spolu několik knih o etiketě. Jste u nás považována za propagátorku etikety a koučkou business etikety a stylu, proč etiketa?
Jsou lidé, kteří se pravidla etikety dokážou naučit v dospělosti, potřebuji ji k práci jako produkt a stanou se lektory etikety. Jen v Česku je několik lektorů „dobrých mravů“ někteří se prezentují svou historii strávenou na Hradě, někteří se rekrutují z řad švadlenek a krejčí a s prominutím „fušují“ do etikety. Na etiketě se nedá nic moc nového vymyslet, jedinou změnou pro zájemce je způsob podání výuky etikety. Pro děti to musí být hra a hlavně nenápadně vychovávat a vzdělávat. Jsou to nejlepší posluchači, v mém úspěšném interaktivním pořadu pro děti Šašek a královna, kde hraji všechny role, od královny přes šaška i paní učitelku, je výsledek tohoto zábavně vzdělávacího pořadu zřejmý. S dospělými je to náročnější a úplně nejnáročnější klienti jsou z řad soudců a lékařů. Moje přednášky nejsou nikdy stejné a málokdy potřebuji powerpointovou „berličku“. Moje příprava se odvíjí od toho, kdo jsou posluchači, zdali jsou to ženy, muži, děti, zajímají mě jejich odbornosti, zajímá mě jejich pracovní den, jejich hobby. Samozřejmě také záleží, kde se seminář odehrává, v jakém prostředí, v kolik hodin atd. Všechno se vším souvisí. Nejhorší je pak odhalení, že přednášející má připraveny jen dvě nebo tři přednášky a ty nabízí na svém webu a v reálu je to jen divadelní představení s precizně naučenými texty a je jedno, kdo před nimi sedí, prodavačky z Hrušky nebo vrcholoví manažeři nadnárodní společnosti. Výsledek je vždy katastrofální, už „na vás“ podruhé nepřijdou.
Působíte na mne velmi křehce, ale je o vás známo, že jste taková kopretinka, která když je to nutné, se umí proměnit v buldozer. Je to dáno životní výchovou nebo zkušenostmi? A patří tento váš způsob bytí do světa etikety?
Jsem prototyp přísně vychovaného jedináčka. Moje maminka byla něco mezi Magdalenou Dobromilou Rettigovou a Miroslavem Kalouskem. Uměla to v kuchyni i s penězi. Vařechu používala v kuchyni i na mne. Byli jsme s tátou zcela pod jejím taktovkou, byla totemem naší rodiny, kolem kterého jsme „tancovali“.
Máma, náš rodinný buttler, měla svoji ženskou autoritu, moudrost, a hlavně měla svůj vlastní styl, který obdivuji dodnes.
Pamatuji si, že maminka nikdy nechodila doma ve sportovním oblečení, kdysi to byly modré tepláky, v těch jsem ji viděla jen jednou, když hrála volejbal na hřišti za našim panelákovým domem v Karviné. V kuchyni byla vždy upravená, v šatech a přes ní čistou zástěru. Přesně věděla jak a kam se přesně obléknout. Táta měl několik obleků na denní nošení, a to na letní měsíce i zimní. Dokonce měl tvídové obleky, které se možná lišily jen nohavicemi od obleku, který znáte z filmu Sherlocku Holmes. V jeho skříni byste nenašli „péřovku“, ale kabáty
různých délek na zimu a na jaro. Spoustu košil s různými límečky, tehdy letěly i švédské košile. Dokonce jsme s mámou v mandlu žehlily i jeho trenýrky. Táta byl horník a předák, tenkrát být horníkem, to byla velká autorita, měli svoje svátky, chodili ve svých uniformách, byl to stát ve státě. Byl velkým gentleman, laskavý, spravedlivý, nikdy maminku v ničem nepodvedl, neobyčejně spolehlivý a pracovitý muž. Moje maminka byla pravá dáma v domácnosti. Pamatuji si, že vždy, když vytáhla svou rtěnku v kovovém obalu, jedním pohybem ji otevřela, dvěma tahy nanesla na rty, což byl signál, že se jde ven. Měla také různé fígle, kupříkladu, když zjistila, že nenašla v přihrádce punčochy bez „ažurky“, vzala černou tužku na oči a nakreslila si zezadu na lýtku černou linku a hned to vypadalo, že má punčochy se švy, vždyť nikdo by neměl vědět, že vyběhla ven bez punčoch. To u mne sportovní teplákovku i sportovní tenisky určitě také najdete. Na krasobruslařském ledě jsem stála od svých čtyř do dvaceti let a později dalších dvacet v roli trenérky a mezinárodní rozhodčí. Podle mne za všechno co umíte anebo neumíte může láska a výchova vaší maminky.
Světově známá stylistka, kde se dá získat to správné povědomí o stylu?
Etiketa, móda a styl, ty mne opravdu provázejí od mala. Avšak zásadní povědomí o oboru etikety a stylu jsem získala ve Vídni.
Cítím se být více Vídeňačka, mám možnost, díky své práci, setkávat se s lidmi, kteří udávají vídeňský tón módy, s modelkami, fotografy a dokonce jsem se setkala i s módními návrháři jako byl Christian Lacroix nebo Valentino Clemente Ludovico Garavani.
Vlastnit alespoň jeden kousek HC je jako vlastnit poklad jenž se od konfekce liší především špičkovým řemeslným a uměleckým zpracováním. Pokud by módní dům, všimněte si módní dům ne malinkatý butik na prestižní adrese, chtěl nabízet modely Haute Couture, měl by se řídit přísnými standardy. Chambre Syndicate de la Haute Couture a Chambre de Commerce et d’Industrie v Paříži. Což znamená řídit se stanovenými pravidly. Mezi ně patří, kupříkladu: kolik zkoušek musí každý klient podstoupit, kolik pracovníků musí modní dům zaměstnávat. Jsou povinny v lednu a v červenci každý rok odprezentovat 50 originálních modelů. V Česku není jediný fashion designér, který by mohl používat přívlastek Haute Couture. A opravdu neexistuje jiný výklad nežli tento.
Získat pozvání na přehlídku haute couture není ani trochu jednoduché. Mne se poštěstilo díky Harriette, majitelce vídeňské modelingové agentury, její doporučení bylo zásadní, abych se mohla zúčastnit módní přehlídky. Seděla jsem dokonce v druhé řadě asi deset sedadel od těch nejvýznamnějších. A pozor jste pak neustále v hledáčku. I když jsem nepatřila mezi ty bohaté, byla jsem holka z „východu“, jiný pohled na věc, navíc „detailistka“. Světové známá stylistka je asi přehnané, jsem v kontaktu se zahraničními přáteli z různých odvětví obchodního, politického i uměleckého světa. Mám plný mobil fotografií, videí a zpráv známých i neznámých osobností, kde jim radím co na sebe, jaký vzít s sebou dárek, jaká témata jsou výhradně zakázána během obchodních jednáních v té nebo oné zemi. Je toho spoustu, abyste prezentovali sebe, svou firmu, svou kulturu, svou zemi a přitom neudělali přešlap.
I nyní v době covidové hodně cestujete, co maska a etiketa? Kam s ní kupříkladu v kavárně?
Miluji Vídeň, Vídeňáky, kouzlo mladé Sissi i Franze Josefa II. Jezdím do Vídně pravidelně, nevynechám žádné vídeňské vánoce, Tafelspitz u Plachutty nikdy nesmí chybět, Konditorei Demel k.u.k., tak tady se s prominutím láduji závinem. Ještě nedávno vzpomínám na to, jak jsme s Jindřichem Forejtem a bývalým kolegou detailně procházeli Hofburg, zajímala nás sbírka stolničení, Silberkammer nebo Schönbrunn, hlavně ta část pro děti. Byli jsme skvělá parta etikeťáku. Dnes je vše jinak. Jindra se dostává z těžké nemoci a druhý se nám zamiloval a není s nim řeč. Vídeň je pro mne kolébkou etikety, kde si svůj um dobrých mravů můžete vyzkoušet na taneční ploše v Hofburgu na Opernball a nebo na dalších 120 vídeňských bálech, v restauracích, klubech, kavárnách. U „Meinla“ v restauraci, v prvním patře s výhledem na Graben si vyzkoušejte nejlepší „pufkatý“ vídeňský řízek se salátem a skleničkou vína. Neumím si vůbec představit, že by někdo v současné covidové době z hostů restaurace přišel v létě v šortkách a v žabkách, sedl si ke stolu a svou masku nebo hodně používaný respirátor, který raději nechtějte ani vidět ze strany obličeje, položil na stůl, vedle toho položil svůj mobil, pak možná ještě jeden mobil, pak vytáhl brýle na čtení, k tomu hadřík na vyčištění skel. Sluneční brýle, tak na ty obvykle nemá pouzdro, tak jej zastrčí na hlavu do vlasů. A takto „vyparáděn“ lusknul prstem na číšníka a chtěl si objednat jídlo. Všechno špatně, ale vše se dá dnes přehlédnout, jen prosím maska nikdy ne na stůl. Masku nebo roušku si prosím uložte složenou do klína. Na něj pak můžete položit látkový ubrousek, pokud jsme v restauraci, která látkové ubrousky nabízí. V době covidové je vidíte již jen sporadicky, podávají se papírové ubrousky, jednak se šetří náklady provozu restaurace a jednak papírové na jedno použití jsou praktičtější a troufám si říct asi hygieničtější. I když látkový, sněhově bílý ubrousek se 40 palcovým rozměrem je prostě luxus a já luxus můžu.
Pánové svou roušku obvykle složí do své vnitřní náprsní kapsy saka.
Maska se stala nezbytnou součástí našeho outfitu, ať jdeme kamkoliv. Když to začalo, byli jsme mnohem kreativnější s výběrem masky, nyní se řídíme hlavně bezpečím. Bezpečí před pravidly etikety, to mějme neustále na paměti. Maska a desinfekce rukou to je v dnešní době covidové zásadní, ať jsme kdekoliv na světě.
Asi budete proti, kdybychom se setkaly spolu v kavárně a já měla na nohou žabky. Má nošení tohoto světového bestselleru nějaká etiketní pravidla?
Jsem nyní celé léto na slunečném ostrově Hvar, je tady opravdu celý svět. Všichni, ať už na lodi, která vás dopraví z pevniny na ostrov, všichni mají zdravotní roušky na obličeji, nikdo nikoho na nic nemusí upozorňovat, jdete do lékárny všichni rouškujou a dodržují rozestupy a počty zákazníků uvnitř v lékárně, v obchodech.
Jak už to u mne bývá zvykem, velmi ráda pozoruji lidi, jak mluví a přitom z nich nevypadne jediné slovo. Vše je o komunikaci a pro mne je neverbální řeč zásadní.
Vstoupíte do dveří a já vás začínám vnímat, nejprve je to o chemii, o sympatii, a pak přijde na detaily a hned vím koho mám před sebou.
Je léto u moře, jste v opravdovém letovisku, kde všichni mají jediný cíl, odpočinout si, nasbírat novou energii, prostě alespoň na chvíli užívat si styl života ala „LIBERTEN“.
Na nohou mají všichni ve většině žabky, malý Roko na Hvaru jim říká japonky, Poláci japonki, Britové flip flops, Francouzi tongs, Italové infradito. Jsou staré více než 6000 let. Ty soudobé znáte pod brazilskou značkou Havaianas, A opět za uvedení na světový trh může fotbálek, kdy u příležitosti mistrovství světa v kopané v roce 1998 uvedli na trh žabky, které měly na páskách motiv brazilské státní vlajky.
Jsou velmi praktické, ale opravdu v nich choďte nanejvýš tři hodiny, jednak není nošení této obuvi zdravé a grínpísáci by nám vytkli, že škodíme životnímu prostředí.
A prosím neopovažte se v žabkách cestovat v letadle, v taxíku nebo dokonce jít v žabkách, vyrobených z pneumatiky, do restaurace. Pravda, nikdo vás za to nebude pokutovat, ale etiketa praví, žabky se nosí především na pláži a do plážové sprchy a na krátké výlety do městských letoviscích. Do kavárny gumové žabky? To by bylo vaše žabkové faux pas.
Ne každý si umíme vybrat ten správný kousek plavek. A ne každá máme postavu modelky. Co etiketa a plavky?
K létu patří koupání a ten malinkatý titěrný kousek k zahalení těla, kterému nyní říkáme plavky, který dnes nemá absolutně nic společného s vyjádřením ženské skromností, má také svou historii. Pojďme spolu do doby viktoriánské. Když začalo léto, všichni chtěli být u vody, koupali se však nazí, později byl vytvořen oblek k vodě, ale nevstupovalo se v něm do vody. Bylo jen ke slunění. Byl tak těžký, pevný, flanelový a hlavně neprůhledný. Přeskočím, teprve když se plavání stalo olympijským sportem, což byl přelom 20. století, se objevily dámské plavky, které byly méně omezující a nebyly tak těžké. Odhalovaly více ruce, byly upnuté až do poloviny stehen. Plavky se zmenšovaly a poptávka po nich rostla, především Hollywood a Vogue popularizoval myšlenku, že plavky jsou sexy a sexy je trend, což přetrvává až do dnešních dní. Dvoudílné plavky před druhou světovou válkou zakrývaly ještě ženský pupek, teprve francouzský designer Louis Reard v roce 1946 představil světu první bikiny. A teď následuje spousta hereckých představitelek, modelek, bondovek, až po Tyru Banks, současnou světovou modelku bikinek, u kterých se vždy inspirujeme, jaké plavky si pořídit pro tuto sezónu. Čím titěrnější, tím víc sexy. Jen milé dámy neztrácejte soudnost s výběrem bikinek a plavek. Mějte na paměti vždy svou postavu a svůj věk, jinak to je pro okolí peklo na zemi. A pánové, už odzvonila éra upnutých plavek, kde jste prezentovali i to co jsme opravdu nechtěli vidět a už vůbec ne před dětmi, které s vámi tráví letní prázdniny. Současné plavky jsou vyrobeny z rychleschnoucího materiálu pro maximální pohodlí po návštěvě moře nebo bazénu, jsou to vlastně plavecké šortky, obvykle mají mají dvě přední kapsy, jednu zadní kapsu a jednu skrytou kapsu na zip na boku šortek, kde si můžete nechat klíče od hotelu nebo nějaké peníze na pláž. Vnitřní druhá část šortek je ze síťoviny. Tak je to správně.
A možná jedno etiketní pravidlo, prosím nikdo přece nemusí vědět, že se jdete koupat nebo že letíte k moři, prostě plavky mějte na sobě jen na pláži nebo u bazénu, určitě ne v ulicích města, restauracích nebo dokonce v dopravních prostředcích.
www.labann.cz